Ona se vlastně nejmenuje Olga. Novináři z Lenty její jméno záměrně změnili, aby jí nehrozilo nebezpečí. Protože svědectví, které tahle žena podává o podmínkách ve vazební věznici, je opravdu šokující - i přes fakt, že ruské vězeňství je svou děsivostí vyhlášené.
Olga pracovala v Matrosské tišině, jedné z moskevských vazebních věznic, skoro tři roky. Předtím byla zdravotní sestrou na kardiologii a nějakou dobu pracovala i v lékárně. Práce za mřížemi se neobávala. Byla ráda, že bude dělat to, co vystudovala. Medicínu. Nastoupila jako pomocná lékařka.
"Každý nový zatčený musí ve vazební věznici projít vstupní prohlídkou," vypráví. "Založí se mu karta, do níž se zaznamenává výška, váha, anamnéza. Vezmou mu krev a udělají test na HIV, žloutenku, tuberkulózu," říká.
"S posledně jmenovanou chorobou se to má následovně: zatčeného se zeptají, zda je nebo někdy byl nemocný. Pokud na některou z těchto otázek odpoví kladně, automaticky ho pošlou do speciální cely (pro potenciálně nakažené) , kde sedí až do další prohlídky. Chápete? Že tuberkulózu třeba vůbec nemá a oni ho tam stejně posadí? Vždyť nakazit se je tak lehké!"
Olga říká, že za mřížemi má zdravotní problémy každý druhý. Někdo s nimi už přijde, někomu začnou až ve věznici. "Tamní podmínky dělají své." Jak se pak o takové lidi starají? Dávají jim potřebné léky?
"Jen pokud je mají. A pokud je předepíše lékař. Což je svátek. Existuje jeden takový lék, karbomazepin. Pro epileptiky. Předepisují jim jeden denně s tím, že nelze vynechávat," vysvětluje zdravotnice. Jenže ve vězení je to... složitější. "Zdravotníci třeba nerozdají prášek všem, kdo jej potřebují. Anebo ty tabletky ani nemají. Nebo si dozorující zdravotník prostě řekne: 'Co je mi do nich, jeden prášek dostane, druhý ne.' To, prosím, cituji," pokračuje v líčení zdravotnice.
"Když je potřeba lékař, čeká se ne něj někdy i hodiny. Hlavně na chirurgy. Například když má někdo slepé střevo, zdravotník (jako já) nemůže dělat nic až do chvíle, kdy lékař stanoví diagnózu. Tak volám a žádám chirurga. Ano, může zrovna operovat. Ale taky třeba přijde opilý. Nebo prostě kouká na fotbal."
"A ten pacient má mezitím záchvat a ty na něj jen koukáš a modlíš se, aby ti nezemřel před očima. Sedíš na telefonu. Hodinu, dvě. On leží a ty jen sleduješ, jestli žije. Lékař nikde."
Podřezávají se. Nebo věší
Říká se, že si zatčení v celách často sami ubližují, aby se dostali do vězeňské nemocnice. Také často páchají sebevraždy. "Byly tak dva až tři pokusy denně. Hlavně si podřezávají žíly. Ze zoufalství, beznaděje. Spoluvězni pak bouchají na dozorce, ale ten je nemusí slyšet. Anebo slyší, ale ignoruje je. Člověk pak může umřít přímo v cele. Podřezávají se různě. Když to někdo udělá pečlivě, krev se z něj řine. Někteří se i věšejí, ale těch je méně."
Ruské vazební věznice jsou přeplněné. Stejně jako pak trestanecké kolonie. Olga říká, že pro zaměstnance jsou vězni jen odpad. Nechovají se k nim jako k lidem. Ignorují je, je jim jedno, když umírají. Jednou jí kolegyně nad nějakým nemocným řekla: "Co se tady s ním moříš. Když umře, prostě to zapíšeme."
"Byl takový případ, zdravotník se jmenoval Jevgenij. Jednou mu při službě zemřel pacient. Šéfka zdravotnického oddělení se Jevgenije ptá, jestli dal tomu člověku potřebné léky. Ne. Proč? On mlčí. Tak otevřou ampulku a lék vylijí do umyvadla. Hlavně, že je v záznamech. Stojím tam, šokovaná. Pak hledají pacientovu kartu, kam zapisují, že mu lék dali a pomoc poskytli." Tečka.
Magnitskij měl bolesti
Olga byla v Matrosské tišině i 16. listopadu 2009. Toho dne tu zemřel Sergej Magnitskij. Mladý právník a auditor, který dříve pracoval v Moskvě pro mezinárodní investiční fond Hermitage Capital.
V roce 2008 Magnitskij odhalil jeden z největších podvodů v ruských dějinách. Korupční kauzu, v níž vinou (i velmi vysokých) státních úředníků zmizelo v přepočtu 230 milionů amerických dolarů. Sotva se rozhodl vyjít ven s důkazy, byl zatčen - mimochodem těmi samými lidmi, které z podvodů obvinil.
Sergej Magnitskij
Když do vězení nastupoval, byl úplně zdravý. Ale ještě se ani nesešel rok s rokem a Magnitskij za mřížemi zemřel. Bylo mu sedmatřicet let. Oficiální příčina smrti: srdeční selhání. Neoficiální: katastrofální selhání zdravotní péče. Mučení. Říkají to ochránci práv, říká to Západ. Magnitského podle nich nechali zemřít, protože byl krajně nepohodlný.
"Nikdo si ho nevšímal. Zdravotník, který měl tehdy dozor, si počínal naprosto klidně. Jako by se nic nestalo. Během jeho směny zemřel člověk a jemu to bylo úplně jedno," popsala ten osudný den Olga.
Magnitskij měl podle všeho před smrtí šílené bolesti. Zoufale bil do stěn a dveří místnosti, kde byl zavřený. Nikdo mu ale nepomohl. "Samozřejmě že všichni věděli, že má hromadu zdravotních problémů."
Jenže problém je podle Olgy i v tom, že zdravotnický personál často nemá potřebné vzdělání. Onen zdravotník, který měl službu v den Magnitského smrti, byl prý původně zubní technik. "Takže i kdyby byla šance poskytnout Magnitskému první pomoc, on by to ani neuměl."
Olga pak slyšela, jak ředitel Matrosské tišiny mluví s novináři. Jak jim vykládá, že se Magnitskij zbláznil. Jak mu "ruply nervy". "Ve zdravotní dokumentaci žádné psychické poruchy neměl. Měl problémy se slinivkou břišní. Což vyžaduje zvláštní péči, jinak je smrt nevyhnutelná. Myslím, že on k ní byl odsouzen. Nepokusili se mu pomoci. Neudělali vůbec nic," je přesvědčená svědkyně.
